Historie klubu košíkové v Domažlicích je petapadesát let. Historie domažlické košíkové začíná v roce 1945. Po osvobození naší vlasti se utvořila skupina nadšenců. Každý z nich byl organizačně i manuálně šikovný, a tak se najednou znovu objevily téměr nové desky, které se záhadne ztratily před odchodem Američanů, osvoboditelů našeho města. Desky s americkými obroučkami dodnes slouží v sokolovně. Byly obdivovány i kopírovány řadou předních družstev naší republiky. První basketbalový míč - kožený a šnerovací věnoval zařínajícím košíkárům profesor Vondrák. Ten mladé košíkáře seznámil s pravidly, trénoval je a jezdil s nimi na přebory středních škol. Mladí nadšenci sehnali tehdy velice úzkoprofilové zboží - pravidla košíkové, zápisy, zastavovací stopky, sestrojili ukazatel skóre (ten dodnes pri zápasech v sokolovně funguje), získali první rozhodcí.

Spolu s autorem těchto vzpomínek první družstvo tvořili vysokoškolští studenti Karel Doubek a Zdeněk Beran, dřevosoustružník Karel Peroutka, kominík Míla Zimmer, obchodník Karel Sladký, zaměstnanec čSD Jaroslav Mainz a gymnazista Josef Mráz. Největší autoritou, praotcem košíkové na Chodsku, byl bezesporu Jaroslav Rojt. Student lesního inženýrství, za války totálně nasazený v Německu. Po leteckém útoku uprchl z Nemecka, několik měsíců žil v našich pohraničních horách, do Domažlic se vrátil spolu s osvobozeneckou Americkou armádou. Jarda byl se svými 193 cm vynikajícím pivotem, po skončení hráčské dráhy řadu let trénoval družstvo mužů. Dalšími výbornými hráči prvních let byli Sláva Kafka, bratři Ludek a Karel Hurkovi, Jirí Plachý, Evžen Jóna, Vlasta Wenig, neúnavný bojovník Václav Weber, dva vynikající střelci Jaromír Pauer a Luboš Tomaier a výborný rozehrávač, později dlouholetý kapitán družstva mužů Josef Kitzberger.

Díky pochopení náčelníka Sokola E. Švíglera a dalších funkcionářů mohlo družstvo trénovat třikrát týdne a vzniklo velmi kvalitní družstvo žáku, věkem ješte minižáku, s řadou budoucích hráčů, z nichž někteří hrávali košíkovou i fotbal. Skutečným patronem družstva byl pan sokolník Havel, který košíkáře pouštěl do tělocvičny vždy, když se objevila nějaká volná chvíle a jezdíval s nimi i na mistrovské zápasy. Prvními soupeři Domažlic byla družstva Plzně, Skvrňan, Sušice, Rokycan, Blatné a Holýšova, nějaký čas také Kdyně.

Na získání finančních prostředků košíkári pořádali taneční zábavy, dopravu k zápasum zajištoval Karel Hofman se svým nákladáčkem za režijní cenu. Družstvo začínalo v krajské souteži, později hrálo krajský přebor, v sezóne 1959 - 1960 oblastní soutěž (na úrovni II. ligy), počátkem 60. let pak ve špičce II.ligy. Velkou posilou byl příchod Milana Poláka, důstojníka čs. armády, který se do Domažlic přiženil (vzal si košíkárku Janu Novou). V zápasech, kdy se mu dařilo, byl skutečne superstřelec.

V roce 1960 byl předsedou oddílu Maxmilián Krčma, organizačním pracovníkem Jaroslav Duffek - řadu let velmi pečlivě vedl kroniku, byl i předsedou oddílu a uplatnil se také jako rozhodčí, evidenčním pracovníkem Jaroslav Hlavatý, propagačně ideovým Pavel Faschingbauer, zdravotníkem MUDr. Strejček, zapisovatelkou Jiřina Adamovičová. Hrajícím trenérem mužů byl Jiří Plachý, ženy trénoval Ludvík Lehmann, dorostence Josef Nedele, dorostenky Jaroslav Mainz. Velmi úspěšné družstvo mužů hrálo ve složení Kitzberger, Polák, Pauer, Prettl, Hlavatý, Krčma, Tomandl, Mráz, MUDr. Havlícek, Brumovský (voják), po návratu z vojny ho posílili - Ladislav Pelnář, Jiří Regál a Josef Královec (ten pozdeji hrál I.ligu za Karlovy Vary a přivedl do výboru v současné době služebně nejstaršího člena výboru Jindřicha černého), po skončení vysoškolských studií družstvo posílil domažlický odchovanec ing. František Budka. Ve funkci trenéra se střídali Jirí Plachý a Jaroslav Rojt. Také další ze sokolníku, Karel Tichácek, byl velkým příznivcem a jezdíval na mistrovské zápasy s družstvem mužů. Na vojnu odešel a už se do Domažlic nevrátil nejvyšší hráč domažlické košíkové Antonín Terč - hrál I.ligu v Olomouci a Ostravě, další domažlický odchovanec Ota Bartošek hrál I.ligu za Orbis Praha a natrvalo zakotvil v Karlových Varech.

(Vzpomínky Jiřího Plachého zaznamenal Jiří Vorlíček)